Pád režimu v Íránu? Mocenské vakuum mohou vyplnit ještě horší lidé, varuje odborník
V Íránu to po izraelských a amerických útocích vypadá, že by mohlo dojít ke zlomu. Mnozí s nadějí očekávají pád islamistického režimu a příchod demokracie a prosperity. Optimismus však nesdílejí všichni. Publicista a filozof Sam Harris varuje, že dějiny posledních dekád ukazují spíše opačný trend – svržení autoritářských či islamistických režimů v muslimském světě většinou nevedlo k demokracii, ale k ještě většímu chaosu a krveprolití.
„Pozor, co si přejete,“ řekl ve svém podcastu Making Sense v reakci na dotaz svého spolumoderátora ohledně hrozícího pádu íránského vládnoucího režimu. „Na základě zkušeností z arabského jara, co se stane, když z těchto společností strhnete sekulární autoritářský poklop? Naděje, že se v nich spontánně zrodí demokracie a přijmou normy otevřených společností… se zatím nepotvrdila.“
Když jedna diktatura nahrazuje druhou
Harris naráží na pády autoritářských nebo islamistických režimů v uplynulých dekádách, často za přímé účasti zahraničních mocností či v důsledku lidových povstání. Saddám Husajn byl svržen po americké invazi do Iráku v roce 2003, Tálibán byl dočasně vyhnán z Afghánistánu po zásahu USA v roce 2001 a libyjský diktátor Muammar Kaddáfí padl během občanské války v roce 2011.
Navzdory počátečním nadějím na svobodu, demokracii a stabilitu se však ukázalo, že mnohé z těchto změn přinesly nové vlny chaosu, násilí a extremismu. Po pádu Saddáma vypukla v Iráku krvavá občanská válka a vznikl Islámský stát. Libye se propadla do anarchie ovládané nepřehlednou sítí milicí. Tálibán se vrátil k moci silnější než kdy dřív. Sýrie je zpustošena desetiletou válkou. Pád diktatur tak často nevedl ke svobodě, ale k ještě hlubší destabilizaci a lidskému utrpení.
„Prakticky ve všech muslimských společnostech, které se i kvůli našemu vměšování ocitly v chaosu, se na straně džihádistů objevili ti nejenergičtější a nejochotnější zabíjet a umírat, kteří (se chopili moci)… Nemusí jich být ani většina. Ale je jich dost na to, aby vytlačili všechny ostatní, a teokracie se znovu prosadí v podmínkách brutálního chaosu,“ říká Harris.
Dřívější vřelé vztahy s USA
„Mnozí lidé jsou optimističtí, že Írán je na rozdíl od téměř všech ostatních islamistických teokracií skutečně připraven vrátit se do moderního světa. Mluvíme tu pravděpodobně o většině obyvatel, která má teokracie plné zuby. To však stále není zárukou, že džihádisté nakonec nezvítězí,“ varuje dále autor.
Má se ale Írán skutečně k čemu vracet a na co navazovat? V Íránu před rokem 1979 skutečně existovala demokracie pod šáhem Mohammadem Rezou Pahlavím, ale byla pouze omezená. Přesto samotní američtí prezidenti měli s Pahlávím dobré vztahy – což bylo dáno jednak obchodem s ropou a jednak probíhající studenou válkou, kdy se USA a SSSR přetahovaly o každou rozvojovou zemi, která mohla mít strategický význam. Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem byly relativně pevné, avšak šáhova autoritářská vláda vyvolávala domácí odpor, což vedlo k revoluci v roce 1979, po které se v zemi chopili moci islámští fundamentalisté.